Kdy? mi proniká do u?í
smutné vzlykání,
a ka?dá ?patná vzpomínka
radost z ní vyhání.
Smutek nasadil si korunu
a vládne její du?i.
Padá slza na zem,
pláč jí neslu?í.
Neotevře dveře bolesti,
kdy? ztratila klíč.
Uvězněná vlastní trýzní,
osudem dr?íc bič.
Trestá ji pro jeho chyby.
O ?ivot nemá starosti,
spadla a? tam dolů,
mezi smutné nevěsty.
Av?ak dál doufá, ?e ?těstí po?ehná její du?i.
Doufá, ?e před dveřmi najde rudou rů?i.
I já doufám, ?e se vláda smutku přeru?í,
jeliko? pláč - ten ji neslu?í..